Taneční u Boněnova
Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, v sedmdesátých letech popisoval mladé lidi táhnoucí na hory za hudbou. Přirovnal je k husitům, kteří táhli na hory za svými kazateli. Ve dvacátém století lidé táhli za rockovou hudbou. Dnes táhnou též.
Od nádraží z Plané to je do Boněnova dobrých dvanáct kilometrů do ostrého kopce. Mladí lidé šlapali nahoru a blížili se k něčemu, na co se mnozí z nich těší celý rok. V zapomenuté vsi Boněnov stojí torzo kostela. Věž ani loď nemají střechu. Za vsí se odbočovalo doprava na louku. Zas mírně do kopce, kde stály tisíce aut. Pod kopcem lem lesa, za ním nebe a peklo v jednom, město budoucnosti. Les se otřásal rytmy, měsíc v úplňku, laserová i obyčejná světla. Město složené ze stanů, kamionů se soundsystémy. Prodejny oblečení, šperků, alkoholu, jídel všeho druhu, improvizovaná čajovna. Stěny z reproduktorů a před nimi hloučky a velké shluky tančících postav. Více mužů než žen. Ženy neobyčejné, přehlídka umělecky dotvořených krásných tváří. Při svém tažení nahoru mladí lidé působili svěže a připomínali spíše hippies než dosti použité tváře ze západních technoscén. Nahoře pak tolerantní atmosféra, žádné rvačky, žádné hádky, přestože mnozí svou radost podpořili státem zdaněnými i nezdaněnými měkkými drogami. Dost bylo i těch, kdo si od nádraží na zádech vynesli vodu a nic jiného pro několikadenní tanec nepotřebovali.
